Jeskyně Autana

Text a foto: Charles Brewer Carías


Carivirri u řeky Autana je krásná hora s otvorem uprostřed jako okno, čtvercová věž připomínající zvonici je na vrcholku tak plochá, že by stálo za to postavit na ní hrad.
F. Salvatore Gilij 1782

Hora Kuaymayojo (Pařez)

Bůh Wahari se na počátku rozhodl, že nikdo nesmí pracovat a že všechny plodiny, ořechy a kořeny budou na Wahari-Kuawai, neboli na Stromě plodů světa. Tak žili lidé dříve. Předchůdci dnešních lidí – mlsná veverka, tukan s dlouhým zobákem a datel se rozhodli, že porazí strom, aby nemuseli sbírat svoje jídlo.
Káceli ho dlouho, až to dokázali. Všechny plody se však zkazily, obrovské větve spadly do řeky Cuao, kde je nyní nejúrodnější půda a zbytky kmenu způsobily záplavy a vytvořily přehrady. V jedné z nich zůstala uvězněna pyraňa s velkými zuby. Když se pokoušela uniknout, několikrát jimi udeřila do pařezu stromu Wahari, který se nyní jmenuje Kuaymayojo (hora Autana).
Proto v této části hory lze dnes vidět otvory, které udělala pyraňa, než se dostala přes horu a vytvořila jeskyni.
Tuto pověst, jsme slyšeli od starého indiána (piaroa) na ostrově Raton v roce 1970, se dnes již nevypráví a nikdo ji nezná. Badatel Mario Crapanzano nás v roce 2004 informoval, že poslední šaman piaroa, který zbývá a který vyrábí známé masky mu nebyl schopen vysvětlit vztah mezi stromem života a jejich náboženstvím.

+

V roce1962 kapitán Harry Gibson poprvé vzal letadlem, abychom viděli jeskyni protínající horu, ještě jsme nevěděli, že je nazývána Kuaymayjo, ani že misionář Salvatore Gilij byl prvním kdo psal o hoře Carivirri v roce 1782.

Letěli jsme asi 150 m pod vrcholem, kde jsme spatřili neuvěřitelně rozměrný tunel, který procházel celou horou. Nad vchodem otvírajícím se na východní straně jsme si všimli velkého bílého kvádru. Kapitán Gibson, na něm viděl něco kulatého jako lebka. Nazvali jsme jej proto Obětním kámen.

Po této první návštěvě jsme se rozhodli, že uskutečníme expedici, abychom prozkoumali jeskyni i lebku. Piloti Gibson, Lemoine a Roche, ještě jednou obletěli horu kvůli pořízení stereoskopických fotografií, z nichž bychom mohli odhadnout rozměr obětního kamene i jeskyně. Tyto trojrozměrné fotografie byly velice důležité pro přípravu expedice. Při jejich zkoumání jsme zjistili, že v severní části věže je více vchodů do jeskyní.

Kromě toho jsme si všimli, že ve vchodu do hlavní chodby byly skvrny, které vypadaly jako staré nápisy.

Jediným referenčním bodem k představě rozměru jeskyně pro nás byly rostliny přečnívající přes okraje otvorů. Ale rozety, které jsme považovali za růžice ananasů nás zmátly. V roce1962 jsme ještě neznali bromélie obrovských rozměrů, které by rostly na tepuy. S výjimkou botaniků Basett Maguire, Lyman Smith a Julian Steyermark je téměř nikdo nebyl schopen identifikovat. Jejich unikátní práce ale dosud nebyla zveřejněna.

O několik let později na nový rok 1965, zatím co jsme slézali jižní svah mesety Sarisariňama-jidi, jsme mohli poprvé obdivovat rozdíl velikosti mezi Brocchinia sp. a Navia sp., které rostly vedle sebe ve kvarcitové vertikální stěně (Smith, Steyermark, 1967).

Od téhle chvíle jsme se naučili být opatrnější v odhadování rozměrů vchodu do jeskyně. Kdybychom se řídili velikostí růžice kteréhokoliv druhu ananasovitých, rozsah omylu v odhadu výšky jeskyně by byl od 1 do 5 m. Ale tento omyl by se zvětšil 10x v případě růžic přichycených ke stěně na Autaně, kdyby se jednalo o Amaridilaceae (rostliny podobné agáve). V tomto případě by hlavní vchod jeskyně měl výšku mezi 5 a 50 m.

Další způsob jak odhadnout rozměr jeskyně, bylo dostat do záběru Gibsonovo letadlo. Ani to nás neuspokojilo. Při velké rychlosti jsme nedokázali odhadnout vzdálenost letadla od stěny. Jeskyně se nám jednou zdála tak velká, že by jí bylo možno prolétnout. Jindy zase malá, že by člověk stojící ve vchodu mohl dosáhnout rukou na strop.

Tajemství výšky jeskyně bylo odhaleno až za 10 roků, když nás vyfotili na obětním kameni. Také možnost průletu letadla horou se potvrdila. O dalších 10 let později pilot Jimmy Marull proletěl hlavní chodbou na ultralehkém letadle.

 +



Výzkum jeskyně

Termín expedice na zdolání Autany jsme stanovili na velikonoční týden 1970. Podle podrobných map, jejichž autorem byl Prof. Jose Maria Cruxent (1950, 1956a, 1956b) jsme se mohli dostat až k rameni řeky Umaj-ajé. Doufali jsme, že bude nejsnazší jít pěšky až k hoře a vylézt po její severní straně až k jeskyni.
Expedice ale skončila neúspěchem. Dřívější příchod dešťů v tomto roce, nám znemožnil přejít zaplavenou džungli (Carias, A. y Miranda 1970).

Předčasný konec výpravy poznamenala tragická událost, když 20 minut před příjezdem na misiji na ostrově Raton zmizel v prudké vodě řeky Sipapo náš drahý kolega, básník Txomin Vizcarret Valero (Liendo 1970).

Noc před tím Txomin psal ve svém deníku:


Tuto noc cítím a chci poděkovat
za množství znalostí a za soužití
po boku osob, které považuji za
své nejlepší přátele.
Věřím, že se formuji jak mám být a jak chci

Řeka Autana 27.3.1970


O rok později 12. 2. 1971 se komise pro rozvoj jihu (CODESUR) začala zajímat o projekt, který jsme předložili (Brewer-Carias 1970) a dala nám k dispozici vrtulník, abychom mohli přistát přímo na vrcholu Autany. Doprovázel nás francouzský horolezec a novinář David Nott. Potřebovali jsme najít nejjednodušší cestu k jeskyni, jejíž vchod zel v 150 m hloubce pod námi. Zatím co jsme si klestili cestu k trhlině na severním okraji věže, viděli jsme konečně rozměry bromelií, které rostly na skalách a pochopili jsme velikost našeho cíle.
I když na východě se nabízelo 6 lákavých vchodů, všechny se nacházely pod 20 m širokým převisem, což znemožňovalo sestup. Nejlehčí cesta tedy vedla severním komínem k západní části jeskyně.
Se souhlasem CODESUR jsme přizvali fotografa R. Madden z National Geographic Society, aby nás doprovodil až k jeskyni v další expedici začínající 20.9.1971. Horolezecké družstvo tvořili David Nott, Charles Brewer, Roberto Brewer a R. Madden (Brewer-Carias 1972 a 1976).
Úkolem botanika Juliana A. Steyermarka, který se již dříve s námi účastnil expedice k horním toku řeky Paragua, bylo sbírat a určit nové druhy rostlin, (Steyermark 1974, 1977, 1984). Z botaniků se také připojil známý orchideolog G. C. K. Dunsterville (1973, 1974a, 1974b, 1975, 1979, 1988a, 1988b) se kterým, jsme se seznámili v průběhu naší první expedice na Cerro de la Neblina 1970 (Huber a Wurdack, 1984)
Spolu s dalšími členy expedice Nicolasem Nyergesem a Roberto Martinezem, Angelinou Capriles a biologem Carlosem Julio Naranjou, všichni tábořili na vrcholu 5 dní,
Právě tak dlouho trvala naše cesta do podzemí, návrat i vlastní objevy, tak důležité pro speleologii, archeologii a paleontologii.
Všichni nahoře pomáhali sbírat vzorky biodiversní flóry a fauny, které zůstaly zachovány na vrcholku tepui několik milionů let.
Naranjo – náš kolega ze studií na Universidad Central, našel žábu, kterou herpetologové 32 let nemohli zařadit (Barrio y Fuentes 2003).

Příští den jsme posbírali lana která nám shodili z letadla letělo těsně nad platem hory a D. Nott, R. Brewer a Ch. Brewer jsme je zavěsili do v severního komínu. Mysleli jsme, že tímto místem bychom mohli slézt do jeskyně téměř bez slaňování. Ale hned jak jsme začali sestupovat, zjistili jsme, že stěny pukliny jsou od sebe vzdáleny více než 10 m a jsou pokryty bahnem. Nelze se na nich udržet a nelze „komínovat rozporem“. Dalším problémem byla tvrdost a kompaktnost skály. Struktura krystalického křemence byla daleko tvrdší, než jakou jsme znali z cerro de La Neblina. Naše skoby nešli použít.
První noc jsme prožili ve stěně. Nikdo z nás nemohl spát. Měli jsme velký nedostatek vody, žízeň a báli jsme se, že spadneme. Ráno, zřejmě z důvodu dehydratace a nedostatku spánku, dostal Roberto astmatický záchvat a rozhodl se pro návrat. Věděl, že trasa, kterou musí sám bez pomoci zdolat je nebezpečnější, než zbývající sestup do jeskyně. Nedal se přesvědčit, že příští noc již nebudeme nocovat na tak šikmém místě a že budeme mít dostatek vody.
Roberto překonal bez problémů úsek elektronového žebříku, který jsme nainstalovali pro fotografa Boba Maddena, ale když byl mimo dohled, zřejmě zakopl a uvolnil lavinu kamení řítící se naším směrem. Kameny vydávaly pískavé zvuky, že jsme na jednu stranu  mysleli, že dosahují rychlost zvuku a přitom se zdálo, že padají, jak ve zpomaleném filmu. Když začaly v oblacích jisker dopadat na stěnu, tak jsme se uvědomili v jakém nebezpečí jsme. Tento ohňostroj by bylo zajímavé sledovat za jiných okolností ale v tomto sevření skal to byly bomby, ze kterých létaly úlomky ostré jak sklo. Vzduch se zaplnil ozónem s pachem křemene.

Po chvíli klidu, který jsme vyhodnotili jako signál, že Roberto dosáhl vrcholu, začaly padat další kameny od Boba Maddena. Roberto ho nasměroval místu, kde jsme nechali uvázaný lanový žebřík „Electrón“ s ocelovými lanky a hliníkovými příčkami. Bob nám později líčil, že Roberto ho chtěl doprovázet, ale nakonec se rozhodl vrátit se až do tábora na vrcholu.
120-ti kg fotograf Madden neuměl dobře lézt a uvolnil ještě větší lavinu kamenů než Roberto. Protože se nedalo nijak chránit před kameny, které se odrážely a jiskřili o skálu, mysleli jsme, že v následujících okamžicích zemřeme.
Po 2 hodinách Madden konečně dorazil  k nám. Vrcholem všeho však bylo, že Roberto mu zapomněl říct o problému s vodou, takže zbytek dne jsme stále žíznili. Nejhorší bylo, že jsme slyšeli bublání potoku, která tekla blízko pod námi v jeskyni.
Naproti tomu jsme byli ale stále mokří. Jednak to bylo od bahna a také komínem táhl silný průvan který přinášel déšť, listy stromů a nádhernou vůni květů džungle, kterou jsme viděli jako koberec 1000 m pod námi.

Kolem 5 hod. odpoledne jsme sestoupili k odpočívadlu na konci komínu,  kde byl malý vodopád. Pili jsme, až se nám točila hlava! Během sestupu jsme cucali bláto a mech z  rodu Sphagnum. Bylo to sotva na osvěžení úst. 24 hod jsme byli bez vody a pod velkým fyzickým i psychickým tlakem. U stejného vodopádu jsme umyli bláto ze sebe i z oblečení a než jsme vychladli, vydali jsme se na pochod  k severu, k blízkému západnímu vchodu do jeskyně. Spěchali jsme protože nám bylo jasné že za 45 min začne noc. Mokrý oděv na nás plácal, jak jsme se prodírali přes větve keřů. Nejvíce mi ale utkvěl v paměti magický okamžik, kdy teplo, které vyzařovala naše těla, v chladném okolním vzduchu vytvořilo kolem nás mlhu, která ve světle Llanos de Vichada  svítila jako svatozář.

+

Záhadná a hrůzostrašná jeskyně

Široké schodiště podobající se cestě nás dovedlo přímo ke vchodu jeskyně. Tam nás však zastavila kamenná stěna, která zřejmě vznikla zřícením části klenby. Až do té chvíle nikdo z nás nespatřil vnitřek jeskyně. Nemohli jsme se dočkat, co najdeme uvnitř, až překročíme „Bránu tajemství“ (Puerta de Algo). Něčeho tak „neznámého a hrůzostrašného“, jak se o této hoře napsal Alejo Carpentier ve své novele Los Pasos perdidos (Ztracené stopy).

Stiskli jsme si ruce, jak je zvykem mezi horolezci, kteří dosáhnou vrcholu. Překonali jsme překážku, která pokoušela naši zvědavost a nyní jsme mohli společně sdílet naše první dojmy a hledat odpovědi na naše otázky.
Nalezneme pozůstatky civilizace, kterou Antonio de Berrío našel v pohoří El Dorado roku 1586, než se vydal po řece Baranguán hledat město, kde žil Princ El Dorado?
Sloužilo toto místo jako pohřebiště, kde kromě lebky na „obětním kameni“ najdeme i pohřební nádoby?
Nebo sloužila tato jeskyně pouze jako strážní věž pro místní bojovníky, jak navrhl otec Gilij o 200 let později? Byli snad tito strážci autory hieroglifů, které jsme spatřili z letadla na jižní stěně?
Byla tato část hory tvořena měkčí horninou, kterou vítr a deště po léta erodovaly?
Nalezneme v zákoutích zbytky vajec pterosaurů, kteří žili v období jury a křídy?
Byla tato jeskyně úkrytem jiného okřídleného záhadného tvora, podobného tomu, podle nějž se zrodila legenda „Maripa-den“?
 
Tuto legendu nám vyprávěl domorodec - Pemon, který pobýval v blízkosti soutoku řeky Karún, když jsme vedli expedici k řece Paragua roku 1961.
Pro ty, kteří se zajímají o jeskyně Tepuy, si dovoluji převyprávět tuto legendu



Maripa-den

“Maripa-den byl okřídlený tvor, který se živil lidmi. Říká se, že žil v jeskyni, při řece Paragua, kterou známe ale doposud jsme ji neprozkoumali.
„Tento tvor se velice podobal netopýrům a stejně jak oni létal v noci, proto nikdo přeně nevěděl, jak vypadá. Jednou se náčelník kmene rozhodl učinit konec těmto útokům a požádal umírající stařenu, aby je zachránila.Rozkázal, aby přivázali k jedné noze stařeny rozžhavené dřevo a v noci ji zanechali na pláži jako návnadu. Maripan-den přiletěl když se úplně setmělo, přesně na čas stejně jako vždy a odvlekl křičící ženu. Všichni měli takový strach, že se ani nepokoušeli ji zachránit a jako obvykle neviděli, jakým směrem letěl onen záhadný posel smrti. Když se Maripa-den rozletěl a vánek rozdmýchal oheň, všichni spatřili směr, kudy měla nestvůra ve zvyku odlétat. Chvíli před rozedněním spatřili jak záře z pochodně míří směrem k Guaiquinima – tepui, kde se nacházela jeskyně ve stěně jihozápadní hory, která je teď známa jako Maripa- tepui. Téhož dne domorodci vystoupili k jeskyni, využili situace a zasáhli svými šípy Maripa-den, který se houpal ve své hamace. Vypadal jako velký netopýr a i když byl zraněn šípy, přesto uprchl zadním východem jeskyně (je třeba vyzkoumat, zda-li opravdu existuje druhý východ z jeskyně). Maripa-den roztáhl svá blanitá křídla a odletěl směrem na západ, kde se ze vzduchu vykálel a padl mrtev do řeky, kde teď žijí domorodci Maňongong.

Věděl jsem, že tímto názvem pemonští domorodci nazývali své sousedy Yekuana (Makiritare). Při první návštěvě vesnice Jiuwihtiňa, u přítoku řeky Caura jsem si potvrdil, že název řeky, po které jsme se již několikrát plavili se vyslovoval Dede-wata. V jazyce Yekuana to znamená „netopýří trus“. Je to tatáž řeka, která je nakreslená v našich mapách pod názvem Erebato (Dede-wata). Když jsem se zeptal Yekuanů na nějaké detaily týkající se jeskyně, kterou jsme spatřili na straně hory Maripa tepui při břehu řeky Paragua, odpověděli mi, že také znají tuto horu, ale v jejich jazyce se nazývá Dede-jidi, což se překládá jako „Netopýří hora“.…

Epilog

Opravdu jsme nevěděli, co nalezneme v jeskyni, ale jedním jsme si byli jisti. Až překročíme bránu tajemství „Puertas de Algo“ budeme těmi prvními, kdo pronikly do tohoto obrovského podzemního světa, který zůstal neobjeven po milióny let. Když jsme překonali sestupovou stěnu, ucítili jsme silný zápach mechu, vyburcovalo nás to ke střehu a všímali jsme si pak každého detailu. Nepřišli jsme sem kvůli dobrodružství, ale abychom se nezvratně spjali s historií. Naším svědectvím jsou, fotografie a nákresy, kterými jsme doložili objev jeskyně.

+

Růžové světlo, které vstupovalo do jeskyně východním otvorem ozařovalo stěny a odráželo se v pastelových barvách různých odstínů, které vyplňovaly ten nádherný prostor. Přímo nad námi se rozprostíral dóm obrovských rozměrů, který byl lemován centrickými kruhy jako v byzantské kopuli. Kdyby někdo z nás věřil v nadpřirozené síly, byla by tohle pravá chvíle padnout na kolena. Vstup na toto místo se stal neopakovatelným zážitkem a považovali jsme jej za nejsvatější ze všech, které jsme kdy poznali. Naprosto tichý prostor věnovaný záhadám minulosti. Chrám, který nikdo dříve nespatřil. Tajemství, které jsme chtěli již deset let, za každou cenu, odhalit.
+

Přímo před námi, za mocnými závaly kamení, které se podobalo městu v ruinách jsme spatřili východ z jeskyně, který nás oslnil jako světlo balkónu. Toto místo jsme nechali na druhý den, abychom byli lépe připraveni vylézt na Obětní kámen. Když jsme pohlédli ven, byli jsme oslepeni nádherou vrcholů tepui, které ubíhaly směrem k východu až k horizontu.
Výhled byl zřejmě stejný jako měl Antonio de Berrío z vrcholu sousedního hřbetu Sipapo před 200 lety. Tehdy se rozhodl vrátit se k řece Barraguán, kde ho čekal zbytek vojáků. Těm rozkázal zabít všechny koně, aby si pojistil, že se žádný z nich nevrátí do Tunja a nalodí se s ním. k další cestě po řece do bájného města Manoa, o kterém se domníval, že jej obývá Princ El Dorado.

Co se týče pozůstatků Maripa-den, pterosaura, nebo jeho vajec, nebyla to tak bláznivá myšlenka. Na základě našeho svědectví geologové dospěli k názoru, že jeskyně Autana existovala dávno předtím než vyhynuli tvorové jako Caeradactylus se čtyřmetrovými blanitými křídly nebo Thalassodromeus sethi s pětimetrovým rozpětím křídel. Důkazem, že ti to tvorové létali v těchto oblastech před 110 milióny lety, jsou jejich zkameněliny, které byly nalezeny asi půl dne letu od vrcholu Autana. (Kellner a Campos 2002).
Lebku z Obětního kamene a keramické urny jsme také nenašli, ale na druhou stranu jsme nalezli kousky uhlí poblíž východního vchodu. Schoval jsem si kousek, abych zjistil, jestli se dá určit stáří.
Známky lidské přítomnosti jsme ale neviděli. Hieroglyfy na Jižní stěně se ukázaly být pouze skvrnami vytvořenými minerály. Později byly prozkoumány. Domníváme se proto, že uhlíky vznikly od blesku, který zničil jeden ze stromů, vyrůstající v pološeru jeskyně.
Nicméně, to co je na této guayanské jeskyni, zajímavé ze speleologického hlediska, je že jsme pod centrálním dómem, našli na zemi oblázky, které sem byly přineseny proudem velké řeky odvodňovacího systému, který už dnes neexistuje.
Na povrchu některých stěn jsme také pozorovali, že je pravidelně obroušen, jakoby si někdo umínil, že jej vyhladí přikládáním polévkové lžíce. Tyto tvary jsou facety, jak jsem se dozvěděl od pirátů, kteří využili našeho objevu ve svůj prospěch a zachovali se nevhodně při publikování prvních výsledků, vznikly abrazivní činnosti písku, který byl unášen proudem vody pod velkým tlakem.(Colvée,1972,1973)

Když jsme vystoupili ven, měli jsme většinu záhad vyřešenu. Posbírali a zadokumentovali jsme vzorky, nezbytné pro důkaz určení říčního původu jeskyně.
Hlavou nám ale běhaly další otázky, které již musí však odpovědět jiní.
Odkud tekla tato řeka a do kterého moře ústila? Našli bychom prodloužení jeskynního systému ve stěně hory Sipapo?

Tato otázka se objevila dlouho před tím, když jsme letěli s pilotem kpt. Harry Gibsonem nad těmito neznámými místy a hledali toto pokračování. Několik měsíců před jeho smrtí, když už nemohl vidět pořízené fotografie, jsme mu alespoň telefonovali, že 7 km od Autany, tam kde jsme společně hledali, jsme našli pokračování jeskyně, která prochází Autanou a kterou  se chystáme prozkoumat (dřív, než to učiní piráti místní speleologie).
O několik roků později slezl tuto překrásnou skalní věž David Nott spolu s několika členy ven.speleolog. společnosti (Owen,1978) a také v následujících letech dosáhly další expedice překvapivých minearologických a speleologických výsledků.(Perez La Riva y Reyes, 1976a, 1976b, Urbani 1976, Galan 1982)