Úvod../../../../index.html

Krajinář čeká na východ slunce, na vhodné období, na dobré světlo. Jeskyně je také krajina, ale pomyslný “východ slunce” - to správné světlo, jeho barvu i intenzitu si my, jeskynní fotografové, můžeme zvolit sami. Jeskynní tma se pro nás stává nečekanou výhodou.


Narodil jsem se do rodiny jeskyňářů v Moravském krasu. Už v dětství jsem musel pomáhat otci při fotografování. Byla to hrozná nuda. Já jsem chtěl prolézat neznámé chodby a poznávat podzemní svět. Moravský kras mi učaroval!

Je to docela malý proužek vápenců sotva 5 km široký, ale najdete tu všechny krasové formy, na které si vzpomenete. Mohutná propast Macocha lákala k prvním speleologickým výzkumům v Evropě. Generace našich předchůdců se snažili po tři století proniknout do jeskynního systému vázaného na říčku Punkvu, která v Macoše vyvěrá. Podařilo se to až amatérským jeskyňářům v druhé polovině 20. století. Jimi objevená Amatérská jeskyně se záhy stala nejdelší jeskyní České republiky. Když jsem byl mladší připadala mi docela obyčejná. Není přeplněná krápníkovou výzdobou, ani není největší na světě. Teprve až jsem poznal jiné unikátní světové jeskyně, začal jsem vnímat její divokou krásu. Dnes, kdy je 40 kilometrů chodeb detailně prozkoumáno od ponorů až po vývěry, se do jeskyně vracím na "lov" fotografií. Nový pohled na Amatérskou jeskyni, mi pak přináší stereofotografie nebo 3D film, jejichž tvorbě se věnuji teprve pár posledních let.

Ztracený svět Marka Audyho


Jeskyňář tělem i duší z České republiky, speleologii se věnuje od dětství. Podílel se na objevu dvou největších jeskyní světa: Sistema Charles Brewer v křemenných pískovcích ve Venezuele a solné jeskyně 3N v Íránu. Vydal dvě prestižní fotografické knihy o venezuelských pískovcových jeskyních. Jedné z nich byla udělena cena UIS na kongresu v Kerrville USA. Kromě stereoskopického fotografování se v posledních letech také věnuje natáčení 3D dokumentárních filmů z podzemních prostor.

Venezuelská Guayánská vysočina je fenomenální, téměř neobydlená a špatně přístupná oblast stolových hor, pralesů, řek a vodopádů o rozloze poloviny Francie. Stolové pískovcové hory - tepui se tyčí nad okolní roviny mohutnými kolmými skalními stěnami.

V roce 1974, kdy speleologický svět oslnily fotografie a zpráva o obrovských propastech na stolové hoře Sarisariñama, já luštil svoje první písmenka dětského  komiksu “Ztracený svět”. Hrdinové příběhu vyletěli na jakousi stolovou horu balónem a zpět se vraceli jeskyní. Má dětská duše toužila zažít také podobné dobrodružství!

Až mnohem později jsem se dostal k závěrům skutečné expedice na Sarisariñamu a k hypotéze o existenci obrovského podzemního odvodňovacího kolektoru. Existuje ztracený

svět? Mohou být v pískovci skutečně rozsáhlé jeskyně? Za ostnatými dráty socialistického Československa mně to mohlo být jedno.

V roce 2002 se mi dětský sen splnil. Vypravil jsem se s kamarády do Guayánské vysočiny. Na stolovou horu Roraima jsme přišli jako turisté. Neměli jsme ani podrobnou mapu, ani žádného místního průvodce. Po náhorním platu jsme bloudili mlhou. Druhý den jsem si všiml malého potoku ztrácejícího se v ponoru pod pískovcovou skalní stěnou. Ponor! Za ním musí být jeskyně! Naše baterie v čelovkách nebyly v dobrém stavu. Prošli jsme tehdy jen prvních několik set metrů fantastických růžových chodeb. Jeskyni jsme nazvali Ojos de cristal. Za rok jsme se vrátili a zmapovali první čtyři kilometry jeskyně. Tak se začala odvíjet dlouhá perioda mého jeskyňářského života. Do nitra Tepui jsme pak zorganizovali dalších 10 expedic společně s přáteli z Česka, Venezuely a Slovenska.

Naším největším společným objevem byla Sistema Brewer. Tato mohutná jeskyně se nachází na stolové hoře Churí v masivu Chimantá.

Velikost explorovaných podzemních chodeb v pískovci byla šokující. Naše karbidky nebyly vůbec schopné prosvítit některé dómy. Když jsem poprvé stanul na prahu dómu, který jsme později nazvali “Gran galería Karen a Fany”, posvítil jsem halogenovým světlem před sebe i do stran. Nic než tma, jen tma. Na zlomek vteřiny jsem myslel, že je noc a vylezli jsme už ven z jeskyně. Otočil jsem hlavu nahoru, abych se podíval jsou-li tam hvězdy, ale pouhých 15 metrů nade mnou byl strop. Nekonečný rovný placatý strop!

Do dnešních dní se nám v Sistema Brewer podařilo zdokumentovat 18 km. Ponorná oblast je velmi členitá a některé chodby stále čekají na zmapování.


Při fotografování mohutných prostor jsem používal prastarou osvětlovací metodu: odpalování magnesiové slože. Magnesium má příjemné měkké světlo. Výhodou je také možnost kombinace s vakužárovkami. Množství směsi dávkuji v závislosti na exponované vzdálenosti podle tabulky. Pro potřeby fotografování v českých jeskyních mně stačila dávka pro 30-ti metrové expozice. U této hodnoty bohužel končila i moje experimentálně vytvořená dávkovací tabulka s grafem. Ve Venezuele jsem najednou potřeboval posvítit až 100 metrů daleko! Vzpomínám si, jak jsem přímo v jeskyni dokreslil malířským rozmachem (a odhadem) exponenciální křivku dávkovacího grafu. Fotil jsem tehdy ještě analogovým fotoaparátem na svitkový film, tak jsem správnost výsledku mohl ověřit až za pár týdnů doma.

Revoluce osvětlovací techniky nás dohnala v roce 2009. Sami jsme si tehdy vyrobili ledkové čelovky, které měly vyšší výkon než karbidky. Konečně jsme v naší jeskyni viděli!

Hned jsme také s mým dlouholetým parťákem Richardem Boudou začali přemýšlet o využití ledek k focení a filmování. Na další výpravu jsme již vezli 3D kameru spolu se silnou led svítilnou relativně plného spektra a stručnou osnovou scénáře. Přes naše malé zkušenosti s 3D filmováním se nám podařilo po velkých potížích s postprodukcí dokončit 3D dokumentární film: Domino - hra v podkroví ztraceného světa.

Podzemní fotografování i film je především týmová práce. Já měl vždy štěstí na obětavé kamarády, kteří byli ochotni mi nezištně pomoci. Velmi si toho vážím.