Úvod../../../../index.html

Babička Soňa zaznamenala (kurzívou) útržky vzpomínek na konec 2. světové války až v roce 1954:


“Brno bylo téměř denně ohrožováno americkými a anglickými letadly. Vodovod a plyn po náletech nefungoval a tak byl život v Brně velmi těžký. V dubnu jsme se rozhodli odjet z Brna hlavně kvůli Igorovi a Radovanovi, kteří těžce snášeli letecké poplachy. Siréna byla umístěna velmi blízko na Šmejkalově ulici zrovna proti naší zahradě. Igor dostával takřka nervové otřesy při každém zahoukání.

Tátovi (Oldřich Audy pozn.) se podařilo sehnat byt v chatě u Kuřimského Jestřabí, která patřila panu arch. Fuchsovi.

Před samým odjezdem onemocněl vážně a náhle dědeček (Gaja pozn.). Nebylo možno s ním chodit do krytu a zůstat v bytě při náletu bylo nebezpečné. Odřekli jsme nákladní auto a čekali, až se dědeček ozdraví.
Ale horečka stoupala a dědeček ve třech dnech zemřel.

Bylo to v době, kdy se celý život v Brně zastavil. Němci již utíkali a nebylo nikoho, kdo by lidi v závodech udržel. Ani rakev nebylo možno sehnat ani pohřební vůz. Jen s největšími potížemi jsme pochovali dědečka na hřbitově v Komíně.

Náš dům v Brně na Slezské někdy těsně po válce

Igor, Marie a Světlana na výzkumné výpravě u Hlouškova mlýna v r. 2016

*1. poznámka:

Chata byla v údolí Blahoňůvky kousek před jejím ústím do větší říčky Libochovky.

Vlaky do Tišnova už nejezdily. Sentinelem jeli všichni ze Slezské: dědeček Oldřich a babička Soňa, prababička Vincencie, pratetička Boženka a táta Igor se svým starším bratrem Radovanem. Oblast kolem Libochovky navíc nebyla vůbec tak bezpečná, jak si děda Oldra představoval.  Tunely od rozestavěné železniční trati Tišnov–Křižanov Němci využívali jako podzemní továrny a montovny vojenských letadel. Útok spojeneckých armád tu proto hrozil možná víc než v Žabovřeskách. Z Tišnova tehdy vedla úzkokolejka údolím Loučky a Libochovky až do Kutin. Další podobná lokálka spojovala vysokým dřevěným mostem nedalekou Kuřimskou Novou Ves s tunely za potokem Halda.

Fuchsova chata byla novostavbou z prvních válečných let. Byla dřevěná, jen okolo kamen bylo kousek zdi. Nakupovat se chodilo do Kuřimského Jestřabí, něco naše rodina dostala občas od Hloušků z nedalekého mlýna. Později sem ještě přišla pěšky z Brna pratetička Marie.

Naše rodina takto nejednala sama. Na nedalekém mlýně U Hloušků byli ubytovaní další brňáci a tišnováci. Z jmen se dochovaly ve vzpomínkách  Oldřich Barta se svými třemi kluky.

Dřevěný most spojoval Kuřimskou Novou Ves s tunely za potokem Halda, ve kterých měli Němci montovnu letadel Messerschmit. V Kutinách v údolí Libochovky pak byly baráky s dělníky, většinou Rumuni a Jugoslávci

Stavba tunelů nad potokem Halda

Chata architekta Bohuslava Fuchse, pohled od silnice, ve směru německé střelby

Pratetička Marie Šťastná s Igorem před chatou architekta B. Fuchse, kde prožili konec války.

Zadním okýnkem při přestřelce vylezla babička Soňa a uprchla do lesa.

Objekty rakouské továrny Diana z knihy Mirka Náplavy

“Tak jsme tam žili v klidu až do konce dubna, jen někdy nás vzrušily návštěvy desertérů, kteří se ptali na cestu. Německá armáda se rozpadala a Němci se chtěli vrátit domů do Německa, protože tam byla naděje padnout do rukou Angličanů. Z Rusů měli velký strach.

Koncem dubna jsme se dozvěděli, že Brno bylo 25. dubna osvobozeno. To už jsme nebydleli v chatě sami. Přišla k nám pěšky z Brna teta Máňa s Viktorem. Potom se přistěhovali manželé Žákovi se synem Zdiradem. Tak nás bylo již 11.

8. května 1945

Bylo vyhlášeno příměří. Všude zavládla radostná nálada. V Kuřimském Jestřabí svou radost projevili tím, že udělali konec lístkovému hospodářství. Z rozkazu starosty zabili krávu a vepře a také nám, přistěhovalcům, přidělili patřičný podíl. Udělali jsme si tedy po několikaletém postění také hostinu. Upekli jsme maso, udělali laciný dort a společně všichni pojedli.

Po slavnostním obědě šel táta (Oldřich pozn.) s panem Žákem obhlédnout jak blízko je fronta. My ostatní jsme šli na procházku.

V roce 2016 teprve stavěli asfaltovou silnici  od Hlouškova mlýna do Chytálek. Před tím tam vedla pouze štětová cesta.

9. května 1945

Hned jak začalo svítat, vypravili jsme se k chatě není-li tam táta zastřelený. Nebyl tam. Byli tam jen mrtví Němci. ** Všechno zničeno. Chata prostřílena.

Toho dne však již přišli Rusové. Všichni jsme je nadšeně vítali. Táta se vrátil z druhé strany. Musil přespat v Jestřabí protože se v noci nedalo jít. Stál v Chytálkách u potoka z každé strany měl jednoho syna a volal s nimi na sovětské vojáky, kteří se hnali celí unavení za Němci.

Několik nocí jsme spali v Chytálkách a pak jsme se vrátili do chaty. Nebylo tam ale klidno. V lesích se skrývali Němci a chata nebyla bezpečná. Proto jsme se přestěhovali k Hlouškům, odkud se již většina tišnovských občanů vrátila domů. Do Brna ještě nejezdil vlak a tak jsme byli nuceni nějaký čas ještě zůstat.

Stereofotografie (SBS paralel) mostu v Kutinách. Ten byl postaven až po válce.



**2. poznámka

Babička Soňa mi v dětství vykládala, že se vracela do chaty pro přikrývky a teplejší oblečení. U silnice leželi ustupující postřílení Němci a kůň. Ve chvíli, kdy babička vstoupila do chaty začala druhá přestřelka. Chvilku se schovávala ve zděné kuchyňce. Pak popadla jen Igorovo a Radovanovo oblečení, utekla do lesa a vrátila se do mlýna.

V létě 2016 jsme se vypravili s pratetičkou Marií a tátou Igorem do Chytálek. Mlýn stále patří Hlouškům. Petr Hloušek si tam zřídil pilu. Domek na druhé straně cesty patří jeho bratrovi Ladislavovi Hlouškovi.

V Chytálkách si ani  jeden z pamětníků nemohl vzpomenout na dům, ve kterém naše rodina přečkala noc z 8. na 9. května 1945. Jediná pamětnice Milada Kalová za svobodna Buriánova nám vyprávěla příběh, jak byla schovaná ve sklepě domku na kraji Chytálek. Sklepní vajtou pozorovali spolu s Urbánkovými z Louček armádní kožené boty německých vojáků, jak prchají před frontou údolím proti proudu Libochovky směrem na Kutiny. Vzpomíná i na to, jak se  mlynář Hloušek obával  rabování. Aby mu vojáci ukradli co nejméně, odmontoval kola od žebřiňáku a zakopal je v lese. Pod hrozbou zastřelení je ale nakonec musel ukázat a vydat Rusům. Milada Kalová nám nakonec popsala dům, kde byli podle ní schovaní nějací brňáci.

Na verandě popsaného domku jsme potkali paní Bernardu Šmardovou. Tetičce Marii se zároveň  začalo vybavovat, že by skutečně mohlo jít o dům kam byli přichýleni.

Mladá Bernarda Šmardová přišla do Chytálek z Kutin až na podzim 1945. Nemohla si proto květnové události naší rodiny pamatovat. Provdala se později za Josefa Šmardu, na kterého vzpomíná i teta Marie.  Josef Šmarda byl policajt a svou službu vykonával i během protektorátu. Po vyhlášení příměří a s blížící se frontou se chtěl přidat k partyzánům, snad aby si zlepšil kredit. Zatímco se Soňa s Boženkou vypravili podívat k chatě, přemluvil tehdy mladičkou Marii, jako dobrovolnou rukojmí, aby s nim šla hledat partyzány. Bál se, že na něj budou střílet, protože měl na sobě policejní uniformu. Šmarda držel na klacku bílou vlajku a volal do lesa. Nikdo se ale neozýval, tak se oba ve zdraví vrátili do Chytálek. 

 

Když jsme se vraceli byla stráň nad chatou obsazena partyzány. Čekali na Němce, kteří ustupovali po silnici ke Kuřimskému Jestřabí. Nás poslali na chvilku do mlýna, abychom se tam nepletli.

Přestřelka však neskončila tak, jak čekali. Už jsme se vraceli se souhlasem partyzánů domů, když tu přijelo od Louček auto s kulomety a děly a začalo střílet. Partyzáni utekli.**

My jsme se schovali u Hloušků ve mlýně. Ti však měli velmi mnoho strachu, že Němci vtrhnou do mlýna a pomstí se za to, že podporují partyzány. Němci dovedli vyvraždit celé dědiny a proto nás nechtěli přes noc na mlýně nechat. Do chaty nebylo možné jít. Nebylo jisté zda tam nejsou Němci. Šli jsme proto do Chytálek. Po tmě v neznámém prostředí, hladní, neoblečení utíkali jsme lesem ke Šmardům. Byla to rodina, kde jsem jednou byla pro mléko. Jinak jsme tam nikoho neznali.

U Šmardů nás kupodivu přijali přívětivě. Paní Šmardová přinesla z půdy slámu, rozestřela ji po zemi v kuchyni, a tak jsme si polehali jeden vedle druhého. Dala nám také nějaké kabáty na přikrytí a chlapcům peřinu pod hlavu.

Byla to strašná noc. Stále jsme čekali Němce, že vyvraždí celou osadu, že jsou v ní partyzáni. Měli jsme velkou starost o tátu, který se s panem Žákem nevrátil.

Chata architekta Bohuslava Fuchse vyhořela letos (r. 2017) časně z jara.


Paní Milada Kalová vypráví o konci války v Chytálkách

Paní Bernardu Šmardová na verandě svého domu. Šmardovi přichýlili naši rodinu do tohoto domu během přechodu fronty.

Němce pohřbili na kraji lesa u příjezdové cesty k chatě, několik desítek metrů od silnice. U silnice zůstal ležet jen zastřelený kůň. Tento výjev frustroval tátu Igora celý jeho život.

Babička Soňa také nepopsala příhodu s vykradením chaty Rumuny nebo Rusy. Děda Oldra si poté stěžoval ruskému důstojníkovi, který se mu omluvil, nechal dovézt vůz s jinými narabovanými věcmi a některé nechal složit na chatě jako náhradu, za ty ukradené. Teta Božka takto přišla o hodinky, ale později je našla roztlučené na pařízku nedaleko v lese.

Chata byla při naší loňské návštěvě krásně opravena a nově natřena. V březnu 2017 jsme projížděli náhodou okolo. Vždy se podívám tím směrem, ale tentokrát tam chata nebyla. Fuchsova chata vyhořela na jaře 2017.


Děkuji za doplnění paní Zuzaně Blazec (roz. Fuchsová). Je společně se sestrou Seitlovou majitelkou bývalé chaty.


Uvítám jakékoliv připomínky a doplnění. Pište na audy@speleo.cz